19. 1. 2017

Nové začátky - nebo pořád dokola - moje lednová úvaha





Většina spisovatelů využívá běžný život, osobní zážitky jako inspiraci k psaní. Né, že bych se snad hodlala přirovnávat ke spisovatelům a tohle své cpaní svých názorů lidem, kteří v nějakém pohnutí mysli klikli na tlačítko odebírat, bych považovala za vrcholnou tvorbu, jenže...
 
Mám to prostě tak, že s tím, jak se mi v životě střídají šťastná, méně šťastná a naprosto na nic období, váže se na ně chuť tvořit, psát a prostě být i v jiné rovině, než jen stereotyp typu: práce-domů-uvařit-uklidit-spát-práce.
 
Pořád uvažuji nad tím, jestli jsem ve svých 27 letech dostatečně zběhlá v práci. Jestli já někdy budu ta, co udělá kariéru (né, že by to byl můj cíl). Jestli teď není ten čas na to, abych se dívala po panu božském a zakládala rodinu. Jestli bych neměla začít zase maximálně cvičit. Koneckonců jsem mladá a už nikdy nebudu mít tak lehce pevné tělo.


Přepadly mě na nový rok pochybnosti a hlavně se toho hnedka od začátku roku 2017 podělalo (pardón). Občas mám pocit, že bych ráda se vším šlehla a začala někde odznova, ale..


Pokud nezměním svoje myšlení a svoje chování, tak se do stejné fáze dostanu i na novém místě. Takže proč někam odjíždět, když změnit to můžu už teď?


Nejsem sobec a to je špatně. Vlastně, kdyby jste před sebe do řady postavili linii sobeckých lidí, byla bych v mínusovýh hodnotách a někde hooodně na konci. Souvisí to i se sebeúctou. Velmi často si nechám takzvaně nakakat na hlavu, tahat se za nos, utáhne mě někdo na vařené nudli... dobře, už končím s přirovnáním.


Nemám se ráda, nemám ráda svoje tělo, nemám ráda to, jak se snažím všem a pořád zavděčit, jak jsem přecitlivělá a jak se sebou nechám vorat. Jak se snažím chovat ke všem lidsky a dobře, automaticky to očekávám od ostatních, chci po nich, aby se chovali dle mých očekávání. Ale takto to nefunguje samozřejmě, a pak jsem jen frustrovaná a naštvaná a brečím a je to naprd.


Naložila jsem toho na sebe hodně a víte co dělám právě tento týden, kdy je toho strašně moc? Po tom, co přijdu z práce lehnu si a nic nedělám. Ležím v tichu, kde na mě nikdo nemůže a já nad ničím nemusím přemýšlet.


Strašně si přeju, aby se v mém životě, konečně, ustálila alespoň jedna oblast, která mi bude dělat rados a z té radosti budu čerpat a budu si říkat, že ostatní neradosti tak lépe a snáz překonám. Pokud ale nemáte to štěstí, nebo čím to je a máte naprd snad všechny oblasti, kde začít? Co řešit jako první? Když všechno se vším souvisí a bez jednoho se nemohu hnout k dalšímu, ale s tím prvním hnout nelze protože...Né, že bych se nesnažila, víte, já se tak strašně snažím už x let, ale vždycky, naprosto vždycky, přijde nějaká ťafka, která mne pošle do kolen a zase na začátek s bonusem, který budu řešit ještě navrh k tomu.


...... to se mi honí v hlavě a ráda bych to měla někde zaznamenané, protože doufám, že až si tohle za pár měsíců přečtu, bude to jinak a hlavně, bude to lepší....


Vaše Bezega





3 komentáře:

  1. Pozitívum je, že vieš, kde je chyba... Tiež som bola vo fáze, kedy som vychádzala v ústrety všetkým, len sebe nie a potom som narazila na svoju hranicu, povedala som si dosť a začala som robiť veci pre seba. Sebeláske sa stále učím, snažím sa vyzerať tak, byť taká, akou chcem byť...
    Držím ti palce, nech nájdeš silu a spôsob, akým to vyriešiť :)


    Flung out of space

    OdpovědětVymazat
  2. Opravdu moc ráda bych ti napsala nějaký supr komentář, který povzbudí do nového začátku :) (který si určitě zasloužíš!!), jenže můžu ti říct, že mám pocit, jako kdybych tenhle článek psala já. Tudíž vlastně ani nevím, co bych měla poradit. Mohlo by trošku povzbudit to, že v tom rozhodně nejsi sama :)). Stejně tak jako mě uklidnil tvůj článek v tom, že je nás takových víc. Ač je mi to hrozně líto, protože všichni si zaslouží být spokojení.
    Já pomalu začala už žít s pocitem, že jsem nějakej životní smolař, přešlapář. :-D A taky ten blbej dobrák, kterej se snaží.. a čím víc se snaží, tím víc dostává ťafky. Zdá se mi to tedy hodně nespravedlivé :-D!
    V momentě, kdy se dostanu po dlouhé době na obláček, tak zase rychle spadnu. Také bych si strašně přála začít znova a líp.
    Jediné, co už jsem se teď naučila, je být právě ten sobec. Protože jsem se musela už hodně naštvat na všechno a všechny. :-D
    A zase ti můžu říct, že tyhle nepříjemné životní situace tě určitě posouvají.. V tom, jaký jsi člověk. Myslím si, že nás tohle učí vděčnosti. Protože v momentě, kdy se ti začne dařit, nebudeš to už brát jako samozřejmost a určitě si ty pocity vychutnáš naplno :). Přeji ti hodně štěstí! :))

    OdpovědětVymazat
  3. Měla by ses prostě jenom začít mít ráda.. A všechno přijde samo.

    OdpovědětVymazat

Prosím ve slušnosti ....