17. 11. 2015

Moje nevánoční nálada a bolest...Milý dědo 1.

Ahoj, vzhledem k okolnostem a že se pořád těžce potýkám s faktem, že odešel můj drahý děda, pro kterého rodina znamenala víc než cokoliv, který měl rád Vánoce, rád se mnou zdobil jejich malý stromeček a předělával po mě kouličky na stromečku, protože jej chtěl mít souměrný. 

Protože vždycky říkal, ať si nedělám starosti, že oni nic nepotřebují a že k nim nemusím jezdit vyzdobovat byt. A já nikdy neposlechla a urvala se z práce, nebo ze školy a jela k nim. Babička na to není vůbec, ale on měl radost, že já mám radost, že to mají taky hezky vyzdobené. Ještě, když k nim jezdila i sestřenka, tak jsme zdobily spolu. Proto všechno jsem letos prvně abolutně bez vánoční nálady. Přes všechny roky, co nebyly vánoce ideální a kdy pro mě bylo velmi těžké období, jsem tam vždycky našla svoje nadšení pro vánoční výzdobu, pro rozdávání dárečků a sraz s bližními. Letos to tam prvně není. Snažím se to do sebe vtlačit a nakoupila jsem si spoustu věcí jakože na vánoce, ale prostě to tam není. To, jak jsem vánoční atmosféru milovala, že bude rodina pohromadě a že děda usedne do čela stolu a pronese přípitek, to mi trhá srdce a já se s tím sakra neumím vyrovnat. S přítelem se máme vydat na vánoční trhy do Drážďan, do Vídně a na spoustu míst. Jindy bych byla šťastná jako blecha, ale teď ? Nutím se být šťastná a silná a těšit se na další dny, nejraději bych si ale zalezla do postele a pouštěla si tupě filmy, seriály, jen abych nemusela přemýšlet. 

K čemu mi to je, když nemohu zvednout telefon a sdělit zážitky člověku, který tu byl vždycky pro mě ? Můj rádce a bojovník. Dokázal se mnou společně prožívat radost, věděl stoprocentně jaká jsem a z vyprávění dokázal vydedukovat, co se mi líbilo, co ne a věděl, kdy na něj radost jenom hraju, abych ho nezarmoutila. 

Nechci šířit negativní věci okolo sebe a pořád si hraju na tu silnou. Když ale přijde večer, je to pokaždé stejné. Sedím na zemi v koupelně a koušu se do ruky, abych neřvala na hlas. Abych nekřičela, proč mi to udělal a proč ještě x let nemohl sdílet život se mnou....Měli jsme toho tolik v plánu a on byl ta moje pojistka, ta síla byla schovaná u něj. Teď se vypařila a já se jí snažím nalézat sama. Pokaždé když zvoní telefon a volá babička, mám tendenci říct, ať pozdraví dědu. Jak já byla hloupá a nezvedla mu některé telefonáty, jak jsem na něj křičela, že nemám čas. Teď bych dala všechen čas světa za jediný telefonát, za jedinou větu pronesenou znovu u vánočního stolu: ,, Tak jsme se tu zase všichni sešli....,, 

Chybíš mi a já už nevím, jak to jinak vykřičet do světa, než článkem, nad kterým mi tečou slzy...

PS: omlouvám se, za momentální výlev, ale je to moje obrana, jak se vypořádat s věcmi

Vaše zlomená Bezega

3 komentáře:

  1. Ahoj, moc hezký článek a hned na začátek bych ti chtěla dodatečně vyjádřit upřímnou soustrast! Článek jsem přečetla celý, ale teda musím říct že je opravdu plný emocí a sama jsem měla co dělat, aby ta slza neukápla. Sama se dnes potýkám s "podobnou atmosférou", neboť právě dneska má narozeniny můj praděda, kterému by bylo 104 let a ač je to už pomalu 6 let co umřel... stále je to hodně živý (hlavně právě v takový události jako jsou narozeniny, dušičky, Vánoce apod.) bolí to a vlastně se dá se říct je toho strašně moc co jsem nestačila a to je to, čeho lituju nejvíc. Každý rok si říkám a vyčítám proč jsem u těch posledních dní nebyla víc s ním. Je to náročný, ale v srdci ta daná osoba zůstane už navždy.
    Přeji ať bolest přebolí co nejdříve a svátky ať jsou přeci jenom trošku příjemné. Posílám hodně síly! ;)
    Pavla

    OdpovědětVymazat
  2. Nevím, jestli ti můj komentář pomůže, ale... Už je to víc jak 12 let, co umřel můj děda. Nebyl tu, když jsem končila základku, nastoupila na střední, odmaturovala, absolvovala vošku, získala práci. Nebyl tu, když jsem měla poprvé zlomené srdce. Není tu ani teď, když začínám novou etapu života, nebude tu, až se budu vdávat a mít děti... Není tu fyzicky, ale mám ho navždy ve svém srdci. Nepřejde den, kdy bych si na něj nevzpomněla a častokrát si v duchu říkám "Tak co ty na to, dědo?" a ve své hlavě slyším, jak mi říká "jsem na tebe pyšný, holčičko!" Pořád mě bolí jeho ztráta, ale ta bolest už není taková, jako před těmi 12 lety. Jsou dny, kdy si přeji, aby tu byl a řekl mi, co mám dělat a strašně moc mi chybí, ale vím, že mě hlídá a dává na mě pozor...

    Ta bolest nikdy nezmizí, ale bude postupně slábnout. Nebudu ti tu psát, že to bude brzy. Nebude. Ale postupně to bude lehčí a lehčí. Teď to bude možná znít jako klišé, ale chce to čas. Přeji Ti hodně sil, Andrea

    OdpovědětVymazat
  3. Celé loňské Vánoční svátky strávil můj děda v nemocnici, na Silvestra ho pustili domů, 1. ledna odpoledne jsme opět volali sanitku, o pár dní později zemřel... Vím moc dobře, jak se cítíš! Vánoce už nikdy nebudou takové jako dřív:( Hodně sil, i když sama vím, že toto nikdy nepřestane bolet.

    OdpovědětVymazat

Prosím ve slušnosti ....